Mých deset minut v IVECO T-way
Kolegové z divize nákladních automobilů uspořádali na polygonu, v areálu AGROTEC Group předváděcí premiéru nového IVECO T-WAY a nakladače CASE 821 G2. Zájemci z řad našich zákazníků si vyzkoušeli stoje v terénu, k dispozici pro ně bylo občerstvení a bohatý doprovodný program. „Vystavili jsme všechny modely, přípravě akce jsme věnovali spoustu času a energie a dopadlo to dobře" říká Petr Charvát, vedoucí poboček v Brně a v Hustopečích.
Zastavila jsem se tam i já. A takto to dopadlo: Byl to nápad markeťáka z divize nákladních aut Lukáše Mancy. „Zkusíš si zajet v novém IVECO T-WAY?“ Proč ne, říkám si, a během chvilky už se šplhám do kabiny naleštěného krasavce. Mám před sebou testovací jízdu.Krásný červený náklaďák! Kdekdo by mi záviděl, já si ale jen tak pro sebe říkám, všechno mít nemusíš. Na to už je ale v tu chvíli pozdě. Stoupám nahoru do kabiny, chce to grif, ale madlo je pohodlné a schůdky poměrně bezpečné, i když výška kabiny mě trochu zarazila. Trochu horolezecký výstup. Usedám, vedle mne spolujezdec a záchranář Jirka Zálešák, prodejce nákladních aut v IVECO. Rychle se rozhlížím kolem sebe. Připadám si děsně vysoko.Kabina je prostorná, třímístná sedačka, ale žádná tlačenice, dost prostoru pro všechny tři případné pasažéry. „Jeee,“ vykřiknu, když se se mnou sedadlo řidiče, což jsem v tuto chvíli já, nečekaně měkce zhouplo dolů a pak zase nahoru. Musím říct, že je opravdu komfortní, měkké a pérovací! Krása! Takovou pracovní sedačku chce mít každý.
Sahám na volant, je trochu větší, než jsem zvyklá, pokládám na něj ruce a opatrně otočím na jednu i na druhou stranu. Jde to tak snadno, to, vzhledem k velikosti volantu nečekám! „To musí mít nějaký extra posilovač řízení,“ ptám se Jiřího a ten se jen spokojeně usmívá. Úplně mi ale nesedí poloha volantu, natahuji se k němu, je zbytečně vysoko. Dozvídám se, že v tom případě stačí šlápnout na čudlík v podlaze vozu, a tak hledám nohou bouličku na podlaze, přišlapávám botou a volant se v tu chvíli přizpůsobuje mým požadavkům. A co mám panenkoskákavá udělat teď? Teď už pojedu? „Teď už jen šlápni na plyn,“ říká Jirka a já si uvědomuju, že je to automat. Levá noha má pohov. Rozjíždím se… aaaaa.. kam? „Rovně,“ říká kolega vedle mě, a tak jedu. Je to nepředstavitelné, řídím obří kolos a vůbec mi to tak nepřipadá. Je to jako bych seděla v malém lehkém autíčku na baterky. Už vím, co to znamená, když se řekne komfort v kabině. A ten výhled! „Dá se to převrátit,“ ptám se opatrně. „Dá.“ Tuto odpověď jsem sice nechtěla slyšet, ale prý se to zatím nikomu nepovedlo, tak doufám, že nebudu první. Vybírám si cestu mimo rozblácené úseky, hrůzu mám z kopce před sebou, který na polygonu vznikl právě z testovacích důvodů. „Jedeme tam,“ dává pokyn Jirka a já zjišťuju, jak to auto krásně drží i v zablácených rozježděných stopách. „Krátkodobě se tady dá použít i pohon 6x6, do těžšího terénu a tak to vyzkoušíme,“ říká Jirka, přepíná něco na palubovce a já cítím, jak auto vyjíždí kopec jako po másle.
Nahoře na kopci přestávám dýchat. „Mám to fakt pustit? A nemám si z toho kopce přibrzdit,“ ptám se trochu nervózním hlasem. Vedle mě se ozve jenom: „Nene, stačí ubrat plyn. Motor má velký brzdný účinek, bohatě to stačí.“ A tak jedu, auto se jemně překlápí čumákem dolů, nedýchám. Zvládám zlomový bod a sjíždím s IVECO T_WAY vítězoslavně po rozmáčeném terénu dolů, na základnu. „Jde ti to výborně,“ chválí mě Lukáš Manca v cíli, ale můj tep dosahuje maxima.Motor je tichý, jen vrní, auto je stabilní, jako bych řídila autíčko na pouti, a přitom je to takový kolos, těžký stavební stroj, který vozí zeminu, stavební materiál nebo kamení. Otevírám okno a dýchám, zvládla jsem to. „Gratuluju,“ říká Jiří. IVECO T-WAY je něžný obr, a klidně i auto pro holky. Jízda v náklaďáku nemusí znamenat nutně kosti třas, jak jsem si doteď myslela. „Navíc, zákazník si nekupuje jen auto, kupuje si veškeré služby, které jsou spojené s provozem,“ dodává Jiří. „Právě naše služby jako řešení nástaveb, financování, vzdálená diagnostika, a hlavně osobní přístup jsou naší přidanou hodnotou v silně konkurenčním prostředí,“ říká Lukáš Manca